DO ROKU 1906 A RAKOUSKO-UHERSKO

Historie poznávacích značek motorových vozidel je v mnoha směrech podobná dějinnému vývoji označení domů a ulic. Začíná rodovými znaky na vstupních dveřích prvních automobilů bohaté šlechty a rychle přechází do nesčetných logotypů vyjadřujících radost z vlastnictví motorového samohybu nebo ryze praktickou živnostenskou reklamu. Na přelomu 19. a 20. století se však v některých městech Evropy a Ameriky vyskytovalo už tolik motorových vozidel, že přenechat jejich rozlišování tvůrčí fantazii jejich majitelů nebylo možné. Úřady měly zkušenosti z masového rozšiřování jízdních kol a rozhodly se přistoupit k evidenci všeho, co poháněl motor a pohybovalo se po veřejné silnici.

Průkopnická Paříž
Světovým průkopníkem se v této oblasti ukázal být pařížský magistrát. Od roku 1891 vyžadoval vůdčí list a od srpna 1893 dokonce kovovou tabulku, kde v „písmu obvyklém“ muselo být uvedeno jméno majitele a jeho adresa. Dnešní terminologií dvouřádková poznávací značka s doporučeným typem znaků. Úředníci uvažovali rozumně a za podkladovou barvu tabulky bez rámečku určili černou, pro znaky bílou. Nejrozšířenější barvou automobilů tehdy byla černá a bral se ohled na to, aby evidenční rozlišení opticky nenarušovalo vzhled vozidla. Pro srovnání – metropole USA New York se ještě v roce 1901 spokojila s ručně namalovanými iniciálami majitele a teprve v roce 1903 se ve státech Connecticut a Massachusetts objevily první registrační značky. Tabulky byly nejprve z kůže i dřeva s přinýtovanými znaky, až později přibyly smaltované.

Rakousko-Uhersko
V Čechách a na Moravě byla od ledna 1906 zavedena tzv. evidenční čísla. V rámci rakousko-uherského systému šlo o bílé tabulky bez rámečku s černými písmeny a číslicemi v přesně definovaném alfanumerickém kódu, který vždy začínal regionálním kódem (N= Praha, O = Čechy, P = Morava, R = Slezsko). Formát tabulek určoval požadavek zákazníka a ten se řídil možnostmi upevnění tabulky na karosérii – vzácností tak nebyly tvary připomínající kuchyňské prkénko nebo tabulka s horními či dolními seseknutými rohy, aby nepřesahovala obrys vozidla. Jelikož úřady nepředepisovaly přesný typ písma, mohl každý písmomalíř popustit uzdu fantazii. Kvůli trvanlivosti se aplikovaly olejové barvy, náročná klientela vyžadovala vypalované tabulky podobně jako na označení ulic a domů. Z dnešního pohledu bylo kuriózní a velmi nepraktické řazení římských a arabských číslic vedle sebe. Lidé však tehdy běžně používali pro pořadová čísla římské číslice (zachovalo se v označování knižních kapitol) a pro početní úkony arabské číslice. Mezinárodním rozlišovacím kódem pro vozidla z našich zemí bylo rakouské A v černobílém provedení.

Autor: Petr Marinov
Publikováno v časopise TYPO (typografie · grafický design · vizuální komunikace)
TYPO.28 - srpen 2007