JEDNOTNÉ PÍSMO

Jednotné písmo
V rámci spojenecké válečné pomoci získal tehdejší Sovětský svaz na sklonku války několik vysloužilých amerických raznic pro výrobu lisovaných tabulek. To byla počátkem 30. let minulého století revoluce ve výrobě i distribuci. Obrovský nárůst automobilů a povinnost amerických úřadů bez prodlení vydávat evidenční tabulky stovkám a tisícům vozidel denně vyžadovaly jejich hromadnou výrobu a vytváření dostatečných zásob. Sovětům se na systému zalíbila dokonalá kontrola nad výrobou i distribucí. Jedna z raznic se dostala i do ČSR, kde ji odborníci vylepšili, takže první československé lisované tabulky byly technicky mnohem dokonalejší než sovětské a vyrovnaly se novým americkým. Co na první pohled upoutalo, byl použitý typ písma. Neznámí autoři vytvořili základní řez písma o rozměru 74 × 40 mm, šířce čar 10 mm do tabulky o velikosti 490 × 100 mm v jednořádku a 320 × 200 mm v dvouřádku se skosenými rohy, používaný i ve zmenšené verzi pro traktory a motocykly. Tento základní řez písma s různými drobnými úpravami vč. velikostních proporcí v letech 1986–1994 přetrvává na tabulkách dodnes a je to jedna ze vzácných stálic vizuality všedního dne, která dokládá um našich návrhářů. Může se snad nějaký symbol české státnosti pochlubit tím, že by beze změny vydržel v platnosti 54 let, navíc dnes na několika milionech stále přibývajících exemplářích silničních vozidel? SPZ Vraťme se ale do padesátých let. Písmo bylo znormováno, příslušná norma prohlášena za přísně tajnou a tabulky, do kterých se lisovalo, získaly nový, dodnes oblíbený název SPZ (státní poznávací značka). Stát tím jednoznačně deklaroval, jak se věci mají, koho co jest a kdo co musí – platí to mimochodem stále beze změny. Poznávat však z těch nových tabulek běžný občan neměl co. Zavedený regionální systém se specifickým alfanumerickým kódem nahradil tzv. americký (po sovětském vzoru) ve tvaru PP-99-99, kde první pár písmen vůbec nic nevypovídalo o původu vozidla, tedy v kterém okrese nebo kraji bylo zaregistrováno. Mělo zřejmě jít o geniální tah matoucí imperialistického nepřítele. Tabulky měly v základním provedení bílý podklad a rámeček v černé barvě stejně jako použité znaky. Vojenská vozidla byla opatřena žlutými tabulkami s černými číslicemi bez písmen ve tvaru 99-99-99, která nebyla lisovaná, ale až do konce 60. let ručně malovaná pomocí šablon. Stejným způsobem byly finalizovány i černobílé tabulky autoparku Veřejné bezpečnosti a Vojsk ministerstva vnitra (do r. 1994) odlišitelné od všech ostatních původním kódováním B 99999 z druhé poloviny 40. let. Smutnou kapitolou historie výroby československých autoznaček je výhradní využívání pracovní síly vězňů v uzavřeném oddělení pobočného závodu Strojsmaltu u Bardějova (od roku 1960). Všechna pro vojenské potřeby použitelná civilní vozidla, tedy užitková, speciální, autobusy, traktory a nákladní vleky používala rovněž tabulky se žlutým podkladem, ale civilním kódováním. V případě mobilizace byla takto označená vozidla okamžitě k dispozici armádě. To se netýkalo diplomatů, pracovníků zahraničních úřadů a cizinců s trvalým pobytem v ČR, jejichž speciální emise SPZ měly sice rovněž tabulky se žlutým podkladem, ale znaky červené. Ač tehdejší kvalita lisovaných tabulek nesnese srovnání s dnešními, byly opticky na mnohem vyšší úrovni než poznávací značky některých motoristicky nejvyspělejších zemí Evropy. Po sovětském vzoru se až do počátku 60. let malovala na korby nákladních aut jejich SPZ velkými bílými písmeny, zřejmě pro usnadnění optické kontroly za snížené viditelnosti.

Autor: Petr Marinov Publikováno v časopise TYPO (typografie · grafický design · vizuální komunikace) TYPO.28 - srpen 2007